Navigace

Obsah

Blízké okolí

V okolí se nachází několik zajímavých míst a památek, které si jistě zaslouží zmínku na našich stránkách.

 

Muzeum koněspřežné dráhyKontakt:
Obecní úřad Bujanov
382 41 Kaplice 1

Telefon: +420 380 327 054

Provozní doba:
květen – říjen:
sobota – neděle: 9:00 – 16:00 hodin

Vstupné:
Děti do 15 let 5 Kč                          Dospělí 15 Kč


Toto malé muzeum bylo otevřeno v létě roku 1995 v těsné blízkosti dodnes zachovalé staniční budovy, v objektu bývalého strážního domku. Vzniklo díky aktivitě Obecního úřadu v Bujanově, ve spolupráci se Spolkem pro uchování koněspřežky a Jihočeským muzeem v Českých Budějovicích. V bujanovském muzeu koněspřežné dráhy lze nalézt informace o historii této unikátní technické památky, jež vznikla v první polovině 19. století. Byla první na evropském kontinentě a spojovala České Budějovice s Lincem. V muzeu se rovněž nacházejí dokumenty o dochovaných objektech na území okresu Český Krumlov.
Muzeum je otevřeno o víkendech od května do října v 9.00 - 12.00 a 13.00 - 16.00 hodin. Návštěvu v jiném termínu lze domluvit na Obecním úřadě v Bujanově. Od roku 1997 probíhají v Bujanově každý rok v polovině července Koláčové slavnosti. 
Muzeum koněspřežky v Bujanově získalo v roce 1998 dva hmotné exponáty. Jedná se o maketu bývalé konězpřežní stanice v Bujanově, která ji zobrazuje v podobě, jakou měla v době provozu. Na zhotovení bylo použito finančních prostředků PHARE. Dalším exponátem je replika kolejového svršku konězpřežní tratě o délce cca 25 m. Při její stavbě bylo použito původních kamenných stoliček, které byly nalezeny při rekonstrukci železniční tratě v Bujanově v říjnu roku 1998. Exponát byl vybudován před budovou muzea za vydatné pomoci zaměstnanců železničního stavitelství, oddílu České Budějovice

 

Zřícenina hradu Louzek se nachází 4 km jižním směrem od města Kaplice.Louzek

Původ názvu
Slovo Louzek (německy Lauseck) vzniklo z německého výrazu Lauer - úkryt, číhaná, palouk.

 

 


Hrad Louzek byl vystavěn asi někdy na přelomu 13. a 14. století na skalnatém ostrohu nad řekou Malší na ochranu staré zemské cesty vedoucí z Budějovic do Rakous.
Samotný ostroh však nebyl stavitelem hradu dostatečně využit. Snad nedostatek peněz bránil prvním majitelům využít ostrohu ke stavbě většího hradu a tak postavili malý hrad v rohu strmých skal obtékaných řekou.
Před hradním jádrem se na jižní terénní hraně nacházelo nevelké předhradí, které zajišťoval příkop. Z jeho opevnění se dochoval výrazný valovitý relikt. Na vntřní ploše předhradí nejsou patrny výraznější stopy zástavby.
Nevelké jádro hradu bylo chráněno dvojicí obloukovitě vedených valů a příkopů zčásti i vylámaných ve sklanatém podloží. V severozápadním nároží se vypínala čtverhranná obytná věž obdélníkového půdorysu. Do věže se vstupovalo portálem v jižní stěně v úrovní prvého patra. V západní straně jádra byla situována vstupní brána do hradu. Terénní relikty i malé zbytky zdiva ukazují, že vnitřní nevelké spíše stísněné nádvoří bylo obestavěno budovami, zčásti i dřevěnými ze všech stran.
První písemné zmínky o hradu pocházejí až z konce 14. století. V roce 1382 mohl být v rukách Jana a Hrocha mladšího pánů z Maršovic. Z velmi sporadických písemných pramenů lze dovodit, že někdy v té době Maršovičtí získali od Markvarta z Pořešína jižní část pořešínského panství s hradem nebo zde poté mohli hrad Louzek vystavět.
LouzekPo roce 1423 je neznámým způsobem získal do držení Jan Malovic, jehož tři synové Jan, Diviš a Bohuslav roku 1448 Louzek postoupili Oldřichu Z Rožmberka. Ten jej připojil ke svému novohradskému panství. Rožmberkové pro hrad neměli žádné využití a prostě jej opustili a zanechali ho svému osudu.
Že hrad ztratil svůj význam dokumentuje i zpráva z roku 1460 o prodeji poplužního dvora, „který kdysi patřil ke hradu Louzek“. Při vkladu rožmberského majetku do nových zemských desk v roce 1541 se Louzek uvádí jako pustý, protože dávno předtím již nebyl obýván.
 

Každý hrad je zakletý, je na něm ukryt poklad a vyprávějí se o tom všeliké legendy a pověsti. Tak tomu je i u hradu Louzek

 

Mezi Dolním Dvořištěm a Kaplicí, na strmé skále nad levým břehem Malše, jsou dosud vidět trosky dávného hradu Louzek. Jeho poslední majitel byl zlý a sveřepý muž, který žil se svými sousedy ve stálých neshodách, a byl krutým pánem i svým poddaným a čeledi.   LouzekJednou, právě o vánocích, se stalo, že na hrad přišel starý šedivý muž, který putoval domů od svatého hrobu v městě Jeruzalémě. Když viděl, jak ten rytíř žije, káral ho a varoval, že dojde spravedlivého trestu, jestli se nepolepší. Ale rytíř, místo aby si jeho dobře míněná slova vzal k srdci, se rozzuřil a dal nebohého poutníka uvrhnout do hlubokého hradního sklepení, aby ho tam mloci a jedovatí hadi umořili. Ale tím byla míra jeho zločinů dovršena. Když ten ubohý starý muž zemřel, rozlezla se jedovatá havět po celém hradě a všechny prostory se jí jen hemžily. Všichni, rodina majitele i čeleď se zděšeně a plni ošklivosti rozběhli a vystěhovali, jen rytíř sám na hradě zůstal až ho tam ti jedovatí tvorové ukousali a za živa rozežrali.
Od té doby už zůstal hrad neobydlen, nikdo se tam neodvažoval, a rozpadal se v trosky. Jedině v noci tu bývá vidět posledního majitele, jak s nářkem a kvílením prochází pustými zříceninami. Ale pomoci mu není, v noci se tam nikdo neodváží a i ve dne se lidé tomu místu vyhýbají.

 

K hradu patříval bohatý dvůr, který přešel do selského majetku. Ten nebyl osudem hradu zasažen a majitelé tam klidně žili a hospodařili. A přece se jednou stalo, že právě o Štědrém večeru, když všichni seděli u jídla, se najednou na dvoře ozval veliký hluk a dupání a kvičení a chrochtání vepřů. Polekáni vyběhli, mysleli si, že pasák zapomněl zavřít dveře vepřince, ale uviděli jen, jak poslední vepři se úprkem ženou široce otevřenými vraty dvora ven a za ními se hnal pasák. Hospodář přitom bezpečně věděl, že sám s příchodem večera vrata na závoru a petlici důkladně uzavřel.
Vepři i pasák zmizeli ve tmě a marně na ně toho večera čekali. Když se následujícího dne rozednilo, hledali je po celém okolí, ale nikde nebylo po nich žádné stopy.
O příštích vánocích seděli zase u večeře, najednou se ozval hluk stáda vepřů, kteří se vraceli do dvora a volání pasáka, který je popoháněl. Vyskočili a viděli, jak je zahání jako dříve, do vepřince. Potom se otočil, šel rovnou do světnice, utřel si opocené čelo a řekl: „To byla honička, než jsem je dostal dohromady" a dal se do jídla, jako by se nic nebylo stalo.
Sedlák se ho, za zvědavého napětí všech, optal: „Kluku, kde jsi vlastně tak dlouho byl?" A pasák zase jakoby nic: řekl: „Když jsem viděl, že vepři utíkají branou, dal jsem se za nimi. Dali se rovnou ke starému hradu a zalezli mi tam do sklepů. Byla to práce, než jsem je tam všechny našel a sehnal dohromady. Teď bych jedl jako vlk!"
Všichni jen žasli a sotva dokázali údivem promluvit - ale ještě víc se divil pasák, když se dověděl, že honil vepře v podzemních sklepech Louzku ne jen nějakou hodinu, jak si myslel, ale plný rok.
Co tohle bylo za mámení, se nikdo nikdy nedověděl.

 

Před mnoha lety se vrátil z italského tažení starý vysloužilý voják do Velešína, kde byl domovem a vyprávěl, že v pustých horách nedaleko Říma se sešel se starým poustevníkem.
LouzekDomluvili se, že oba pocházejí z téhož kraje, a tu se ho ten poustevník ptal, zda u silnice před Dolním Dvořištěm stojí ještě obrovská stará lípa se svatým obrázkem. Voják mu podle pravdy řekl, že taková lípa tam nestojí. Ta zpráva poustevníka velice zarmoutila a řekl mu: „Jsi o mnoho let mladší než jsem já, jsem stařec nad hrobem a ty jsi mladý hoch. Prosím tě o jedno: Až se jednou vrátíš domů, jdi se na to místo podívat a pečlivě je prohledej, snad tam z ní zbyl alespoň pařez, nebo ti někdo poví, kde bývala. Je to prokleté místo a mnoho lidské krve tam bylo prolito. Abys věděl, proč mi na tom tak záleží, tak ti to povím: Když jsem byl tak mladý, jako jsi teď ty, býval jsem loupežníkem a sídlil jsem s celou svou bandou ve zříceninách hradu Louzku. Odtud vedla ze sklepů dlouhá podzemní chodba až k té lípě a u ní jsme každý večer natahovali přes silnici drát. Na jeho druhém konci v hradním sklepě, byl zvon. Když se ten zvon ozval, věděli jsme, že ve tmě narazil nějaký noční poutník na drát, vyběhli jsme chodbou a toho člověka jsme přepadli, zajali, obrali o všechno co měl a zabitého zakopali pod kořeny lípy. Potom, když po nás začaly úřady pátrat, jsme se rozprchli, ale všechny poklady zůstaly v hradních sklepech. Já tu teď přes padesát let konám pokání za své hříchy, ale prosím tě, pro spasení mé duše, udělej ten dobrý skutek, o který tě prosím! Najdeš-li stopy té lípy a chodbu do hradu, vezmi ten poklad, polovinu z něj věnuj na zbožné účely, druhou si můžeš nechat!“
Ten vysloužilý voják se pak vypravil ještě s dalšími lidmi na místo, které mu poustevník označil, ale přes sebebedlivější hledání nenašli po lípě, u níž měl být vchod do podzemní chodby, ani nejmenší stopu.
Lidé si pak říkali, že tam někde ty uloupené poklady leží pod zemí dodnes, ale způsobu, jak je nalézt, se nedopátral nikdo.